Ludmila Dvořáková se narodila v Kunovicích, ale již více než padesát let žije v Uherském Hradišti – Sadech. Již její rodinné zázemí několika věhlasných maléreček kraslic ji předurčilo k tomu, že se techniku batikování novoveských kraslic naučila již v dětství. Dnes novoveské kraslice precizně maluje, rozvíjí nové vzory a pokračuje tak v tradici svých předků. Svou slavnou babičku z tatínkovy strany Kateřinu Botkovou (1878–1955), která byla vyhlášená nejen jako krasličářka, ale i vyšívačka krojového ostrožského vyšívání, si Ludmila Dvořáková pamatuje jako mladá dívka, když ji sledovala při práci. Krasličářka Kateřina Botková spolu se svou babičkou Alžbětou Bartysovou, zvanou Běta Bartyska byly průkopnice nové techniky výzdoby novoveských kraslic. Začaly zdobit tzv. zelové kraslice odbarvováním bílých plošek v odvaru ze zelí. Kateřina Botková předváděla techniku batikování ve Slováckém muzeu v rámci Výstavy Slovácka v roce 1937 a kraslice z její dílny jsou zastoupeny ve sbírkách Slováckého muzea.
Ludmila Dvořáková zdědila výtvarné nadání nejen po babičce, ale i výtvarně činném tatínkovi. Rozhodla se proto, že po absolvování gymnázia v Uherském Hradišti bude studovat pedagogickou fakultu v Brně aprobaci matematika, výtvarná a tělesná výchova. Její první pedagogické působení je spojeno se Slavičínem, kde učila 13 let. Po krátkém období na základní škole v Prakšicích až do důchodu učila na základní škole v Ostrožské Nové Vsi.
Na časově náročnou práci malování kraslic měla Ludmila Dvořáková čas až v době, kdy odešla do penze. V roce 2008 se přihlásila na kurz pořádaný Slováckým muzeem, který vedla Marie Vlčková z Ostrožské Nové Vsi. Ludmila Dvořáková si zde obnovila kdysi nabyté dovednosti techniky a získala nové zkušenosti s používáním barev. V té době tedy začala aktivně tvořit a vypracovala se na velmi zručnou krasličářku. Začala se také zajímat o další vzory novoveských kraslic. Obohatila do té doby omezený počet vzorů kostelových kraslic o motivy získané z Moravského zemského muzea v Brně. Sama se účastní společných pravidelných besed s tvořením kraslic v Ostrožské Nové Vsi, kde se skupina žen učí nebo zdokonaluje v technice a Ludmila Dvořáková přispívá svými zkušenostmi a radou. Techniku se snaží předávat také své dceři Ludmile a vnučce Elen. Kromě toho jezdila předvádět batikování kraslic do muzeí a škol. Spolupracovala s Muzeem Vyškovska, ve Slavičíně, předváděla na základní škole Sportovní v Uherském Hradišti. Nejčastěji je hostem Parku Rochus a Slováckého muzea v Uherském Hradišti, kde se účastní velikonočních a vánočních dílniček. Jejím druhým koníčkem je totiž háčkování bílých přízových ozdob na vánoční stromeček, které na vánočních programech předvádí. Spolupracuje také s regionální značkou Tradiční výrobek Slovácko, jejíž je již několik let držitelkou.
Ludmila Dvořáková bravurně ovládá techniku batikování, která využívá vosk jako prostředek k vytvoření ornamentu. Batikování kraslic je technika podobná vzorování tkanin pomocí voskové rezerváže, kdy kresba po obarvení zůstane na kraslici. K batikování se používá přirozeně zbarvený ševcovský vosk, včelí vosk a parafín. Autorka při práci používá kahánek, který tvoří lžíce upevněná na dřevěném stojánku, pod kterým je zapálena svíce. Na lžíci se rozehřívá vosk, do kterého krasličářka namáčí dřívko s dutou trubičkou zakončené špičkou – stužku. Nanášením včelího vosku zaplňuje autorka postupně plochu vajíčka a vytváří na něm ornament. Díky dlouhé čáře vytvořené jedním tahem získá širokou škálu vzorů, a to geometrických, rostlinných a figurálních. Geometrický ornament se tvoří rozdělením skořápky vejce vertikálními, horizontálními a diagonálními čarami, díky kterým pak vzniká zajímavý dekor kraslice. Rezervážní technika představuje postupné namáčení vejce do příslušného barevného tónu při striktním zachovávání posloupnosti barev od oranžové, přes červenou k černé, vždy s postupným voskovým krytím – bedněním. Jedná se o vykrývání malých ploch vajíčka na jednotlivých barvách. Závěrečná fáze spočívá v otopování – stírání vosku z povrchu vajíčka, které je možné pouze opatrným nahříváním zabedněné kraslice nad plamenem.
Ludmila Dvořáková se zabývá i batikováním v kombinaci s leptem. Tvoří tak kraslice zelové, zdobené drobným ornamentem, který vytváří síť kosočtverců v barvě žluté (sirkové), oranžové (mrkvové) a červené (rumělkové). Na rozdíl od předchozího postupu se zelové kraslice v závěru práce namáčejí do šťávy z octu, kvašeného kyselého zelí nebo okurkové šťávy, která voskem nepokryté plochy vyleptá doběla.
Umění Ludmily Dvořákové, která mistrně ovládá výše zmíněné techniky k precizní tvorbě kraslic, je výjimečné. I když se technikou aktivně začala zabývat až v pozdějším věku, navázala na rodinnou tradici a přispívá tak k udržování ojedinělého umění.
Text i fotografie poskytla příspěvková organizace Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.
